Břečťanové houští

Nějaké pomotané to poslední dobou mám. Zjišťuju, že maturita nebo třeba ten můj slavný Malý německý diplom (s vysokou porovnat nemůžu) jsou proti některým věcem naprostý čajíček.

To vás takhle jednou někdo vytrhne z docela spokojeného života administrativní myšky, která sice má tendenci na sebe nabalovat spoustu povinností a starostí, ale v podstatě je jen nedůležitou osůbkou v pozadí. Vytrhne vás z té relativní spokojenosti a dá vám zodpovědnost. Postaví vás do čela něčeho, co by se asi nejlíp dalo přirovnat k fénixovi zvedajícímu se dost těžkopádně z popela. A to je teda něco pro vás. Nejenže si necháte stoje administrativní myškové povinnostě - protože koho to tak narychlo učit, ne? - přibudou vám mraky povinností nových a hlavně zodpovědnost, která je na jednu hlavu někdy až příliš.

A tak teď nic nestíhám. A i když třeba zrovna nejsem fyzicky přítomná tam, v truhličkově, dá dost zabrat se od toho odpoutat. Může se pak někdo divit, že každému na optání radši tvrdím, že je všechno v pohodě, než se k tomu vracet víc, než je třeba?
Pořád ještě si uchovávám tu schopnost hodit to za hlavu, když za mnou zabouchnou dveře bytu. Knížky, hudba, sport, jídlo, srazy s kamarády, záchvaty tvořivostě, to všechno pomáhá. A přesto je tu těch deset, dvanáct, někdy čtrnáct hodin strávených denně přímo na místě činu. A to se v tom pak koupu opravdu řádně. A tentokrát to není o sezení na dvou židlích ale o presu ze čtyř stran zároveň. (To už by pomalu i vylákalo blanické rytíře z hory…) A tak, i když mám pocit, že jsem toho třeba včera zas tak moc neudělala, protože jsem prostě nebyla schopná se pořádně k něčemu dokopat, přišla jsem domů úplně vyšťavená. Před šestou. Nalepila jsem na lednici pár pohledů, vyzkoušela modýlek na bráchův maturiťák, ohřála si polívku, kterou mě mamina o víkendu vybavila (chí, proviant…), snědla ji, zazdila pár rozinkami a zapila karkade, protože podle Ady tenhle vejluh z ibišku nabuzuje energií. A pak jsem do devíti pochrupovala a nemohla se vyhrabat z postele. A pak na mě ta energie konečně přišla a já jsem ještě chvíli hrála roli hospodyňky, vyspršila se, udělala něco malého do práce, po dlouhé době očítala Kleio (a zas ostudně nekomentovala - ale ty brože jsou fakt krásný!) a najednou mi bylo do psaní. Tak píšu. A teď si půjdu číst.

Protože jakýkoli outěk do jiné reality je teď absolutně zdravý a potřebný. A když je to jiná realita literární i jazyková, je to o dost lepší. To máte tak, když vás lemur nakazí něčím, co už se roztáhlo na devět knížek (k desáté se schyluje) (horší už je snad jen Pratchett, fakt), jenže si nějak neuvědomí, že vy si budete chtít přečíst i tu devátou, která ještě do češtiny nebyla přeložená. A komu by vadilo, že Břečťan zatím angličtinou zas tak moc nevládne? A tak si Břečťan řekl, že teda vládnout bude. A ono to najednou šlo. :-) Jdu napsat papežovi, že bych pro něj měla ke kontrole jeden zázrak. Když může jezdit za obrázky, co pláčou olej, tak proč ne za polyglotickou Ebou, no ne?

Nic, balím to a jdu chrnět. A tohle zveřejním zítra odpoledne (pro vás tedy dnes), protože v novém houštíčku 1+1 stále ještě nejsem tak docela online.

Možná jsou to jenom plky, ale ventiluju a to je hlavní. Jenom bacha, ať na vás z toho netáhne.

PS: Začala jsem někde, skončila někde ouplně jinde… Že by se k těžké hlavě přidala i neschopnost udržet myšlenku? Nevylučuju to.

Tento článek byl zasazen v Úterý, 9. Březen 2010 v 13.35 pod větví evoloviny, z Truhličkova. Všechen hnůj k němu můžeš sledovat přes tenhle RSS 2.0 zdroj. Můžeš se doplížit až na konec stránky a pohnojit ho. Pinging momentálně dovolen není.