Břečťanové houští

Protože Eba se nešetří, a tak má nedostatku spánku za tři.

Začalo to nedělí minulý týden. Eba vymetla tesco i penny, obalená batohy a taškami dorazila domů, napekla muffiny, vyprala tři pračky prádla a na večer pozvala prarodičovstvo na kafe a něco k zakousnutí. Ještě když čile vysvětlovala prarodičům, že soundtrack k Čokoládě, který k setkání pustila jako jemný doprovod, opravdu není japonská hudba, což nebylo lehké, protože musela taky vysvětlovat, co je to soundtrack, se jí ozvala Martinka, jestli by nemohla ten den nocovat u ní.

A tak ledva prarodičovstvo (zas málem o pár informací moudřejší, kdyby mě jen nechalo domluvit) opustilo byt, vyzvedla jsem na nádraží Marťu a pokračovala v roli hostitelky. Cpaly jsme se muffiny, pily čaj, daly chladit víno a nakonec ho stejně nevypily, zobaly olivy, zeleninu a fetu a nakonec vybrakovaly i regál se zavařeninami při honbě za červenou řepou. A spát jsme šly ve tři ráno.

Jenže se nějak stalo, že tu noc příšerně rámusily stupačky topení (a já to připisuju tomu šílenému větru, co tu noc řádil) a asi bylo v bytě i moc horko a prostě z těch tří hodin, které jsem pak ještě mohla strávit v posteli, jsem spala sotva hodinku. Marťa na tom byla jen o hodinku líp, musela vstát později. Tak jsem se zase jednou zlikvidovala ještě před začátkem nového týdne a v pondělí vypadala a byla použitelná asi jako po hodně dlouhém a opilém flámu. Odpoledne jsem si pak mohla trochu odpočinout, ale vy asi víte, jak to s tím mým odpočíváním je…

V úterý mě Martinka vylákala do České Lípy za cvičením. Po něm jsme se nadlábly rajčatovou polévkou a nakládaným hermelínem v naší oblíbené restauraci, chi chí, a odjely společně zpátky do houští. Tentokrát jsme už ale byly rozumné a hlavně k smrti utahané a lehce po půlnoci jsem to zalomily obě. A především jsme tentokrát podnikly potřebná opatření k tomu, aby ten spánek taky za něco stál.

Středu jsem měla krásně hektickou. V práci do půl sedmé, autobus mě v Houští vyplivnul před třičtvrtě na sedm. Doma jsem měla asi tak pět minut na to, abych si pod kalhoty oblékla šortky, do tašky naházela sportovní boty, cyklorukavice, ručník, stovku a láhev s vodou, nacpala si do pusy pět piškotů a vyrazila na spinning - který začíná v sedm.

Po osmé zase doma jsem se nejdřív trošku polidštila a pak se pustila do pomalování jedné takové věci v rámci práce. Kdybych tu rozpitvávala detaily, asi byste mě lehko zavrhli, takže to nechám být. Hrála jsem si s tím asi do půl jedné a zvládla tak zhruba polovinu. Jenže jsem při tom zjistila, že je na té věci třeba pár věcí opravit, takže se byť nehotová věc musela dovézt další den zpátky do práce. A proto mě ráno i s věcí vyzvedl kolega - asi o hodinku dřív, než jsem normálně zvyklá vstávat.

A pak jsme si s kolegou užili nádherně náročný a strsovatý den. Kolem druhé hodiny odpolední jsem si uvědomila, že kromě toho jednoho jogurtu ráno jsem vlastně vůbec nic nejedla ani nepila. Je to teď takhle skoro pořád - tak až na tu hubu jednou vážně spadnu, aspoň budete vědět proč.

Během čtvrtka jsme se s Martinkou domluvily na dalším plánu. Práci jsem opustila v půl šesté a před šestou už doma v kuchyni připravovala naši netradiční, leč už z dob hamburských oblíbenou krmi - těstoviny se špenátem. Po šesté pak dorazila Marťa s přítelem D. a pustili jsme se do jídla - a načali k tomu konečně i to víno. Po jídle se D. muselo šetrně sdělit, že se vracíme do Lípy, kde si s Marťou zas zajdeme na cvíčo, zatímco on na nás bude čekat v kavárně. Tentokrát jsme se při cvičení spíš smály než opravdu cvičily. Kombinace přecpání a smrtelné únavy opravdu nebyla právě nejťastnější, ale aspoň byla legrace. Martinka s D. potom už zůstali v Lípě a já se vrátila do Houští. Zalehla jsem po půlnoci.

Pátek už naštěstí nijak hektický nebyl, z práce jsem se vyhnala docela brzo a doma musela jen zlikvidovat obludnou hromadu nádobí po špenátu. Ačkoli to mohlo být i jinak - plánovaný služební výlet do Eisenachu, z něhož bychom se sotva vrátili před půlnocí, odpadl na poslední chvíli.

Dnes sice, místo abych si konečně ráno trochu poležela, jsem se musela hned ráno vydat shánět chybějící akrylovou barvu, aby pracovní dílo bylo přes víkend dokončeno, ale naordinovala jsem si aspoň částečný odpočinek.

Je to teď takhle pořád, nejen když je Martinka na pár dní doma z Lipska. V práci trávím času daleko víc než kdekoli jinde a většinou po večerech stejně sedám k noťasu a mořím se s prací dál. Zvedání fénixe z popela stojí úsilí. A to telefonování… Z práce odcházím zpravidla se Z. na uchu, večeři vařívám na uchu s M. a většinou se ještě k večeru (zatímco mi večeře stydne) ozve N., všechno pánové, s nimiž toho fénixe z popela zvedáme. A ty hovory nebývají kratší než půlhodinové. Ale však ono to půjde…

Příští týden chceme s pár slečnami oprášit tradici letních chatařských setkání u Mácháče a udělat ve stejné skvadře jako před lety rok co rok tam udělat patřičnou ostudu v Praze. Do toho nějaká ta Alenka v kině, snad Lemur v Houští, bráchův maturitní ples, služební cesty a pracovní starostě a hlavně probůh už snad i odevzdání jednoho takového zatím prosím nejmenovaného, ale pro mě moc důležitého projektu. A tak dál. Hlavně neztratit pocit, že se pořád někde něco točí(m).

Tento článek byl zasazen v Sobota, 6. Březen 2010 v 21.25 pod větví evoloviny. Všechen hnůj k němu můžeš sledovat přes tenhle RSS 2.0 zdroj. Můžeš se doplížit až na konec stránky a pohnojit ho. Pinging momentálně dovolen není.