Břečťanové houští

Drazí moji, pomůžete mi? Už víte, že se i letos účastním projetu s podcastovým audio adventním kalendářem. Tentokrát to organizátoři chtějí pojmout co nejinteraktivněji, chtějí zapojit co nejvíc lidí - a já chci zapojit vás!

Jde vlastně o takovou anketku, velice smyslnou smyslovou, ze které si nakonec dám dohromady text pro to svoje okénko. Napíšete mi, co máte spojené s jednotlivými smysly o Vánocích? Např. vánočně vidět = spousta spousta svíček, vánočně slyšet = Frankie Sinatra… Tak nějak. Víte, co myslím, ne? A klidně můžete zmínit i nějaký ten šestý smysl, vnímání hemžení andělů třeba. :-) Mailem (na eba-zavináč-housti-tečka-cézet) nebo v komentářích. Já už si to přeberu.

A protože pořadatelé mají z minulých let špatnou zkušenost s dodržofáním termínů a (ne)odevzdáváním (ne)dokončených “okének” včas, je letos termín poněkud šibeničnější, do 9. listopadu mají být okénka hotová a odeslaná. Před odevzdáním budu muset odpovědi sesumírovat do rozumného textu, nahrát a sestříhat a z toho plyne jediné: dost to hoří. Pokud do toho budete chtít jít a zvládnete to do příštího pátku (30.10.), budu vám strašně zavázanej břečťan!

Je to na vás. Tak předem dík!

Vážně už poslední? No tak jo…

Dostanu od Města novou baterii, dobytečku. Pááákovou! :-)

A pan N. nezuřil kvůli mému dnešnímu kopanci… Spíš se tomu zasmál a pozvání na pivo přijal jako adekvátní formu trestu. A je to dobře, moc dobře, protože jsem se zařekla, že zlobu pana N. nikdy nechci pocítit na vlastní kůži. Bylo to o vlásek… A příště, Ebo, u břečťanových úponků, dvakrát měř ověřuj adresu a jednou řež objednávej špedici, jasný? Jasný!

Máme lístky na Skye!

Bezkonkurenční babička, prohlížející si dnes můj poznámkový bloček s jásáním: “Do bytečku, do bytečku, do bytečku!”

Zkuste to zopakovat desetkrát rychle za sebou a bude vám to jasné…

Dnes potěšila především druhá sousedka důchodkyně. Při náhodném setkání na chodbě si nenechala vnutit myšlenku, že by mě mohla psát na službu na patře, přestože ještě tak úplně nebydlím. Chtěla nad tím mávnout rukou, jako že si toho užiju dost, až se nastěhuju. Nedala jsem se, ale stejně si nejsem tak úplně jistá, že mě vyvěsí. Každopádně je to moc milá ženská.

Taky potěšila babička, která navzdory svému původnímu přesvědčení, že se přijde podívat, teprve až bude všechno hotové, dnes nečekaně zvonila u dveří.

A konečně mám kompletně umyté stěny a strop v obýváčku. Důkazem toho, že můj předchůdce nájemník si strop natřel namodro (proč proč PROČ???), je už jen skvrnka kolem lustru. A té se zbavím snad už zítra. Uf. Za mnou je sice zatím jen špička ledovce, ale začínají být vidět pokroky. Juché!

A nesmím zapomenout na rodiče, kteří se dnes vytasili s nabídkou finanční podpory, bude-li třeba. Doufám, že nebude, ovšem starý truhličkov mi dluží spoustu peněz a u “Ing.” Správce jeden nikdy neví. První peníze už měl vytlačit dávno… nevytlačil ale zatím ani korunu. A než dáme něco dohromady z truhličkova nového, uplyne taky ještě nějaký ten týden. Takže drazí rodičové, snad nebude třeba, kdyby ovšem ano, vím, kde vás najdu. A je to super pocit!

Dnes mi dělá radost především představa, že si zítra můžu trošku přispat. Můžu a hlavně musím, jinak nebudu už říkat, že únavou padám na hubu, ale regulérně na ni spadnu.

Taky je tu jedna věc, která mi ne přímo udělala radost, ale rozhodně vyloudila úsměv na rtech. To když mp-trojce došla šťáva a tak jsem k natírání okna naladila rádio… a později byla líná ho přeladit, když začala dechovková hitparáda.

A ještě předtím, dokud mp-trojka ještě měla šťávu, vyloudila úsměv na rtech audiohistorka neznámého původu. Stručně z obsahu: Chlapíka chtěla opustit ženská, tak ji místo toho zabil. Nad místem činu proletěly tři vrány a jedna z nich ho lejnem trefila přímo do obličeje. Další den bylo ve zprávách hlášení o třech nalezených mrtvých vránách, které zabila ptačí chřipka. A chlapík tu historku končil slovy: “A mně je čím dál hůř a horečka mi pořád stoupá…”

Jestli tohle není ironie osudu, tak už nic. Brou!

Ráno schůzka na gymplu. Audioprojekt se začíná slibně rozvíjet. Máme tým, máme nápady, máme plán. Těším se!

Sestavila jsem v práci pro ty naše chlapy nějaké podklady, k jednomu seznámku jsem dohodila narychlo poznámečku ručně. M. si to pak prohlížel a najednou povídá: “Evo, co je tohleto?” “Elektrikáři”, já na to. A on zase: “Tak to jste Vy, ten veterinář?” Teda, já vím, že škrábu. Ale M. pak přiznal, že škrábe ještě víc a že mi to jednou ukáže. Jen jestli by to nechtělo vyhlásit rovnou soutěž ve škrabopisu…

Večer jsem se musela zeptat sousedů, jestli jim nebude vadit, když budu mít přes víkend jedno okno vysazené z rámu, když je taková koza (musím natírat). Nemyslela jsem si právě, že by mohli mít výhrady, ale jistota je jistota, přišlo mi to fér. Potkala jsem je ještě před domem, já jsem dorazila na kole, oni chvilinku předtím autem. Paní N. mě hned vítala slovy: “My jsme Vás viděli, když jsme jeli. Tak jsem hned říkala, že jede nová sousedka.” A tak jsem jim řekla o tom svém problému a oni na to, že to nevadí vůbec. A pak si dělali starosti o zamykání mého kola a vůbec to byl příjemný rozhovůrek. Známí mě varovali, že nám budou vznikat konflikty, se sousedy důchodci. Ještě je neznám všechny, takže kdo ví. Ale zatím tvrdím: Mám ráda svoje důchodce!

Dnes toho nebylo mnoho. Při téměř dvanácti hodinách v práci (když to vlastně mělo být osm) se toho okolo už moc stihnout nedá. Ale jednu radůstku v podobě vtipného dialůžku pracovní část dne přece jen přinesla:

Eba: Paní K., mohla bych Vám ujíst trochu toho štrůdlu?

K.: Ale samozřejmě, Vy jste tady šéf!

Eba: No jo, to ale ještě neznamená, že můžu všem sežrat svačinu! (smích)

A příjemné bylo i zastavit se za strýčkem L. Má novou kočičku a ta kočička má svoje místo na křesle, přes které je položený kousek takové chlupaté deky. A ta kočička se do té deky vždycky zakousne, žužlá a mlaská a pumpuje předníma nožičkama, jako by se pořád ještě kojila. Vypadá a zní to nehorázně vtipně a ona se v tom dokáže vyžívat nerušeně snad celé hodiny. A je celá černá a má na každé tlapce bílou ponožku, pod krkem bílou skvrnu a z toho šibalského černého čumáku jí trčí bílé chloupky. Jmenuje se Zuzanka… A kouká se strejdou na fotbal těsně před televizí a chytá hráče. A to mi pro dnešek bohatě stačilo…