Břečťanové houští

Tohle přece nemůžu být já!

Napadlo mě to už při dopoledním snídaňovém posezení v Orryho bytě tu neděli po teplickém čtení, když nám kluci dali k nahlédnutí antikvariátní indiánskou kuchařku. V té kuchařce bylo mimo jiné i několik návodů na přípravu bobra. Rozjela se pak malá debata na téma, jak dnes přijít k bobrovi. A mě to napadlo, už tam a už v tu chvíli, zastyděla jsem ale se a nedokázala to ostatním říct. To prostě nešlo.

Na tu kuchařku pak přišla řeč i o něco později v čajovně. Kdyby mě už Kleio nepráskla, asi bych to radši zapomněla, ututlala, nešířila. Takhle už je to ale jedno a klidně to sem můžu prsknout. Stejně ale nevím, kde se to v té mojí hlavě vzalo. Takže: Přišla řeč na kuchařku i na maso bobří a to už jsem se neudržela a holkám to řekla.

“Víte, na co chytit bobra? … Na pořádnou kládu!”

A teď to víte a já se  jdu radši zahrabat.

Ovšem… tak zle jako aTeo na tom opravdu ještě nejsem. :)

Jó, Frida Kahlo, Eve Ensler (tak trošku z donucení), Irena Dousková. A teď Betty MacDonald. Samá ženská, samá skvělá ženská. Co si vyberu příště? Konečně skvělého chlapa? Nebo konečně něco vlastního?

(more…)

… aneb Za dobrotu pro legraci

“Hele, nechceš nám pomoct?” křlikl na mě kolega L. od rozdělané práce. A já jsem náhodou chtěla, protože jsem mu to hraní se štětkou docela záviděla, jak jsem mu při tom chvíli přihlížela. A tak jsem dostala štětku a trochu barvy a s natíráním těch dveří jsem mu pomohla. A docela mi to šlo, což dokazuje i výrok L. pronesený k T., kterému to zas tak dobře nešlo.

“Nesmíš to natírat tak silně a musíš to všecko pořádně rozetřít, aby tam nezůstávaly stopy po tom štětci. Když už to pochopila i tady Eba, tak ty bys snad moh’ taky, ne?!”

Děkuju ti, náčelníku, že ses mě zastal! :)

Ale stejně se mi s nimi natíralo hezky. A zítra si to dáme zas.

V příštím životě bych chtěla být jednou z pasovských luceren… Jen si tak klidně svítit a tlachat s lucernami okolo svítícími. Jo jo…

Malá lucernová série z páteční noční procházky Pasovem.

(more…)

Pasov je padesátitisícové město ležící na samém jihu Bavorska, na hranici s Rakouskem, na soutoku tří řek. Do modrého Dunaje se tu nejdřív zleva vlévá malý od rašeliny černý Ilz a hned o kousek dál velký a jasně zelený Inn. Na poloostrově mezi Dunajem a Innem vzniklo Staré město se spoustou krkolomných uliček. A právě pro ty uličky mám to město tak strašně ráda.

(more…)

Ve čtvrtek jsem si měla Hamburk užívat do tří odpoledne. Pak byl na programu sraz s Monou řidičkou a dvěma dalšími spolucestujícími a dlouhá, předlouhá cesta z německého severu na německý jih, do Mnichova, a pak vlakem ještě kousek níž.

(more…)

Středeční ráno sice slibovalo slunečný den, během dopoledne se ale, jak je to pro Hamburk typické, přihnala mračna ze všech stran a nedalo se spoléhat vůbec na nic. Přesto jsme si s Nati troufly na to strávit s ohledem na Ronku den venku. V Hamburku totiž ve skutečnosti neexistuje špatné počasí, ale jedině špatné oblečení.

(more…)

dostala jsem pozdně narozeninovou modrou čtverku. Nemůžu se rozhodnout, z čeho mám větší radost. Z kolíčků? Z lehké židle z Lehké hlavy? Ze Země v moři? Nebo z prázdnoty?

Ale vlastně je to jedno. Všechny dostanou úplně stejně čestné místo na modré stěně.

Díky za ně, za všecky!

Někdy to není vůbec na škodu, nechat se vzít řádně za slovo. To jsem tak jednou v blogosvětě plácla: “Už jsem to vymyslela. Mám tu jeden kousek stěny, na kterém by se úžasně vyjímaly kolíčky, židle z Lehké hlavy a větrníčky z Designbloku. Jo, ouplně živě si to dovedu představit.”

A větrníčky sice nejsou, místo nich ale dva mořské poklady. A ty se na té modré stěně nebudou vyjímat o nic hůř.

Po vyšťaveném večerním příchodu domů to byla asi ta nejlepší obálka, která mi mohla ve schránce přistát. Tenhle týden je totiž jedno velké UF.

Když jsme PROTOTYP opustily, porozhlédly jsme se s Nati ještě v jeho okolí - a narazily úplnou náhodou na obrovskou budovu s obrovským posláním.

(more…)