Břečťanové houští

Svědomí mi nedalo a i přes to velmi pozdní odebrání se ke spánku jsem v posteli déle než do půl jedenácté nevydržela. Po snídani, pokud tak tu před polednem konzumovanou krmi lze vůbec nazývat, jsme se s Nati rozhodly nechat oba muže napospas spánku, případně opravářskému náčiní, a odebrat se do hamburského Muzea umění a řemesel, v němž bylo právě možno shlédnout jednu moc zajímavou výstavu. (more…)

Minulý týden se mi připomněl Lemur - s upozorněním na zahájení lázeňské sezóny následující víkend a v řadě první se svým stýskajíkem. Výzvu k návštěvě jsem přijala bez váhání, navrhla sobotu a i přes nějaké ty vylučovací akce na inkriminovaných trasách Českých drah dorazila vlakem v pořádku a relativně časně. (more…)

Středeční odpoledne jsme strávili na vřesovišti u městečka Sprötze jižně od Hamburku. Nati tam u babičky strávila velkou část svého dětství - hraním na indiány v lesích a čtením knížek o indiánech na loučkách mezi vřesem. Déšť si dal až do večera pauzu a teplota byla tak akorát vycházková - a za město by Nati byla tak jako tak vylákána za jednou svou zákaznicí, takže jsme toho využili a do té pohádkové krajiny vyrazili. (more…)

Tohle se mi vážně líbí, odpovídat na otázky názvy písniček - a sice názvy písniček jednoho jediného interpreta. Naučily mě to Danka a Kleio. Teď to jdu zkusit sama - s Morcheebou. Jen na jednu odpověď jsem si musela půjčit písničku od Skye… Ale není mezi Morcheebou a Skye tak trochu rovnítko? (more…)

Do větví baobabu šeptám dnes jedno přísně tajné přání…

Úterý bylo jedním z těch propršených dnů. Dalo by se dokonce říct, že celý den lilo. Lilo, lilo, cedilo. Dopoledne jsem sama, nikým nerušena, vyrazila do centra poohlédnout se po nejrůznějších věcech. Cestou jsem se stavila na svém oblíbeném nádraží, abych se tu mohla rozčílit kvůli jedné nepěkné chybě v administrativě Deutsche Bahn. Věděla jsem ale, že paní na přepážce za tu chybu nemůže ani maličko, takže jsem se rozčilovala jen všeobecně na ten jejich báječný systém. (more…)

Hamburk mě nepřestával překvapovat. Tolik co do počasí krásných dní, kolik jich přinesl ten jeden jediný týden, jsem snad nezažila za celý svůj hamburský rok. V pondělí modré nebe a pražící slunce zas přímo vybízely k snídani na terase. Po poledni jsme s Nati sedly na kola, Ronku uvelebily na Natině kole ve speciálním psím košíku na nosiči a vyrazily opět do městského parku, stejně jako dne předešlého, tentokrát ale ne autem nýbrž právě kolmo a ne za kubbem nýbrž za minigolfem. (more…)

Pořád to říkám, okamžitá rozhodnutí jsou nejlepší. Překvapivá, impulzivní… veselá a trochu šílená. Tak mi  včera odpoledne zas volala Martinka. Nepůjdem do kina? Koukni, co dávají, já už jsem se dívala a mohlo by to být zajímavé. Víš, hraje tam Adrien Brody, ten z Pianis… Tady jsem ji přerušila nadšeným výkřikem, že jak v tom hraje Adrien Brody, tak ani koukat nemusím, to prostě vidět chci! (more…)

Znáte kubb? To máte tak: Vezme se deset kvádrů z tvrdšího dřeva, šest tyček z měkčího dřeva, jeden dřevěný král a čtyři kolíky, všechno se to odnese někam do parku, na louku, na zahradu nebo prostě plochu asi osm metrů dlouhou a pět širokou. Ta plocha se pak ohraničí těmi kolíky, na kratší strany se rozestaví pět a pět kvádrů, král přijde doprostřed, hráči se rozdělí na dvě skupiny a jde se na to. (more…)

Takové zlaté svatební slavení, to není jen tak. Hostu z daleka to mimo jiné umožní další pohled pod pokličku rodinného pozlátka, kteroužto by host sám mnohem raději nechal přiklopenou. Ale… co už. Přimhouřené oko všechno zase spraví; bylo to milé, bylo to fajn. Bylo? (more…)