Nebyla jsem si jistá, když poštou před pár týdny dorazila inkriminovaná pozvánka, že budu moct pozvání přijmout. Pozvání na oslavu zlaté svatby hamburských “adoptivních” prarodičů. Časově ani pracovně nehrály skutečnostě právě v můj prospěch. Ale nakonec se to všechno nějak zaonačilo, šéf kývl, finance dovolily, i jízdenku se podařilo obstarat - a Eba už dnes (ano, dnes, protože cestovní horečka a časový skluz v přípravách nedaly jinak a nenechaly mě si jít lehnout před… třetí? Čtvrtou? No, ještě uvidíme…) odpoledne na celých devět dní odjechá do Hamburku. Těžko říct, co se všechno semele. Doufám, že mi neuteče nic z toho, co mám v plánu. Doufám, že počasí nebude úplně deštivé. Ani tady, ani tam. Ať z toho jara všichni něco máme.
Budu se hlásit, budu hnojit, budu zalévat. Slibuju! Ahój!