Břečťanové houští

Bylo toho teď trochu… moc. A pořád ještě je, přesto se nemůžu dívat na to, jak to tady pustne. A dlužím vám ještě nejedno malé ohlédnutí. V první řadě za mou hamburskou otočkou. (more…)

Tak jsme se dočkali! Poslední den dovolené před odjezdem - a troufám si tvrdit, že ten nejvydařenější. Tentokrát jsme si přivstali a už dopoledne vyrazili do Schulau v západní okrajové části Hamburku, v místech, kde lodě do města vjíždí nebo ho naopak opouští. A pokaždé jsou náležitě uvítány nebo se s nimi přístav náležitě rozloučí hymnou dané země, odkud loď pochází, a samozřejmě pozdravem nebo obligátním “Herzlich willkommen!” znějícím z hlásné trouby umístěné nad vodou. (more…)

(Už vás to asi nudí, tak to vezmu jen krátce. Ale uznejte, že když jsem s ohlížením takhle daleko, musím to taky nějak dokončit. Ale nebojte, sobota bude ohlédnutím definitivně posledním…)

V pátek odpoledne nás počasí zas vyhnalo do parku za kubbem. A tentokrát se to herní štěstí přeci jen trochu obrátilo v Renkův a můj prospěch. Už nevím, jestli jsme víc soubojů vyhráli nebo prohráli, ale ten poslední byl každopádně náš. Renek nám samou radostí trochu zhyperaktivněl… (more…)

Svědomí mi nedalo a i přes to velmi pozdní odebrání se ke spánku jsem v posteli déle než do půl jedenácté nevydržela. Po snídani, pokud tak tu před polednem konzumovanou krmi lze vůbec nazývat, jsme se s Nati rozhodly nechat oba muže napospas spánku, případně opravářskému náčiní, a odebrat se do hamburského Muzea umění a řemesel, v němž bylo právě možno shlédnout jednu moc zajímavou výstavu. (more…)

Středeční odpoledne jsme strávili na vřesovišti u městečka Sprötze jižně od Hamburku. Nati tam u babičky strávila velkou část svého dětství - hraním na indiány v lesích a čtením knížek o indiánech na loučkách mezi vřesem. Déšť si dal až do večera pauzu a teplota byla tak akorát vycházková - a za město by Nati byla tak jako tak vylákána za jednou svou zákaznicí, takže jsme toho využili a do té pohádkové krajiny vyrazili. (more…)

Úterý bylo jedním z těch propršených dnů. Dalo by se dokonce říct, že celý den lilo. Lilo, lilo, cedilo. Dopoledne jsem sama, nikým nerušena, vyrazila do centra poohlédnout se po nejrůznějších věcech. Cestou jsem se stavila na svém oblíbeném nádraží, abych se tu mohla rozčílit kvůli jedné nepěkné chybě v administrativě Deutsche Bahn. Věděla jsem ale, že paní na přepážce za tu chybu nemůže ani maličko, takže jsem se rozčilovala jen všeobecně na ten jejich báječný systém. (more…)

Hamburk mě nepřestával překvapovat. Tolik co do počasí krásných dní, kolik jich přinesl ten jeden jediný týden, jsem snad nezažila za celý svůj hamburský rok. V pondělí modré nebe a pražící slunce zas přímo vybízely k snídani na terase. Po poledni jsme s Nati sedly na kola, Ronku uvelebily na Natině kole ve speciálním psím košíku na nosiči a vyrazily opět do městského parku, stejně jako dne předešlého, tentokrát ale ne autem nýbrž právě kolmo a ne za kubbem nýbrž za minigolfem. (more…)

Znáte kubb? To máte tak: Vezme se deset kvádrů z tvrdšího dřeva, šest tyček z měkčího dřeva, jeden dřevěný král a čtyři kolíky, všechno se to odnese někam do parku, na louku, na zahradu nebo prostě plochu asi osm metrů dlouhou a pět širokou. Ta plocha se pak ohraničí těmi kolíky, na kratší strany se rozestaví pět a pět kvádrů, král přijde doprostřed, hráči se rozdělí na dvě skupiny a jde se na to. (more…)

Takové zlaté svatební slavení, to není jen tak. Hostu z daleka to mimo jiné umožní další pohled pod pokličku rodinného pozlátka, kteroužto by host sám mnohem raději nechal přiklopenou. Ale… co už. Přimhouřené oko všechno zase spraví; bylo to milé, bylo to fajn. Bylo? (more…)