Břečťanové houští

Nějaké pomotané to poslední dobou mám. Zjišťuju, že maturita nebo třeba ten můj slavný Malý německý diplom (s vysokou porovnat nemůžu) jsou proti některým věcem naprostý čajíček.

To vás takhle jednou někdo vytrhne z docela spokojeného života administrativní myšky, která sice má tendenci na sebe nabalovat spoustu povinností a starostí, ale v podstatě je jen nedůležitou osůbkou v pozadí. Vytrhne vás z té relativní spokojenosti a dá vám zodpovědnost. Postaví vás do čela něčeho, co by se asi nejlíp dalo přirovnat k fénixovi zvedajícímu se dost těžkopádně z popela. A to je teda něco pro vás. Nejenže si necháte stoje administrativní myškové povinnostě - protože koho to tak narychlo učit, ne? - přibudou vám mraky povinností nových a hlavně zodpovědnost, která je na jednu hlavu někdy až příliš.

(more…)

Tak jsem si myslela, že to bude ouplně normální pracovní den, ouplně normální pondělí. Taky na to docela vypadalo, prvních pár hodin se nedělo vůbec nic zajímavého nebo napínavého, samé běžné věci a povinnostě v teple kanceláře. I když… o teple se v posledních dnech dost dobře mluvit nedá. Tak tedy v bezpečí kanceláře. Až najednou bylo třeba na chvíli vyběhnout ven, k silu, pro šéfa. U sila je vždycky spousta prachu, je to holt silo na piliny. A jedna z těch milionů a miliard pilin mi, než jsem se vůbec po šéfovi stačila poohlédnout, přistála dost drze v oku. Bolelo to jako čert. Tak jsem to hledání zase pěkně vzdala, vrátila se do kanceláře, popadla ophthalmo-todleto a šla si v tom vykoupat oko.

(more…)

Jinak by to přece nebyl luxus!

(more…)

 „Kolik máme dostat toho dubu?” zeptal se mě dnes ráno kolega L.

„Dvě auta,” odpověděla jsem hrdě.

„To mi nestačí, do sušárny se vejdou tři,” namítl L.

„Fakt tři, jo?” divila jsem se.

„Jo, tři se vejdou. A ještě někdo by se vešel…” dodal L. s vážnou tváří, zabodávaje pohled do zad voňavého německého kolegy.

Kolegyně M. na to s hraným pohoršením: „Šílíš? Ty nevíš, jak vždycky dopadnou ti ptáčci, co tam vletí?”

A L. na to: „Víš, jak by byl hezkej, sušenej?”

Vím. Ale pro záchvat smíchu už jsem mu to nemohla říct.

… aneb Za dobrotu pro legraci

“Hele, nechceš nám pomoct?” křlikl na mě kolega L. od rozdělané práce. A já jsem náhodou chtěla, protože jsem mu to hraní se štětkou docela záviděla, jak jsem mu při tom chvíli přihlížela. A tak jsem dostala štětku a trochu barvy a s natíráním těch dveří jsem mu pomohla. A docela mi to šlo, což dokazuje i výrok L. pronesený k T., kterému to zas tak dobře nešlo.

“Nesmíš to natírat tak silně a musíš to všecko pořádně rozetřít, aby tam nezůstávaly stopy po tom štětci. Když už to pochopila i tady Eba, tak ty bys snad moh’ taky, ne?!”

Děkuju ti, náčelníku, že ses mě zastal! :)

Ale stejně se mi s nimi natíralo hezky. A zítra si to dáme zas.

Kratičký rozhovor s kolegyní o mých nově nabytých povinnostech v rámci podporování nově nabyté podpory:

Eba: Víš, M., sice je to pro mě strašně moc práce navíc, ale on je z těch všech, co sem kdy takhle přijeli a o něco se snažili, jedinej…

M.: Svobodnej?!

To taky! :) Ale vlastně jsem jen chtěla říct, že je jedinej, kdo budí dojem, že to, co začal, taky dotáhne do konce.

Netušila jsem, že vypadám tak chtivě…

Představuju si ho. V buclatém, tmavě červeném, možná rudém flakonu, s etiketou ještě o něco tmavšího odstínu. Se zlatým nápisem, s přehnaně zdobným písmem se spoustou kudrlinek. Se zlatým uzávěrem. Název? Netuším. Ale nevěřím, že je „for men”. Prostě nevěřím. Parfém. Takový, který není v žádném případě toho označení hoden. Prostě není! Repelent? To spíš. Jenže bohužel neodpuzuje pouze obtížný hmyz ale i veškeré ostatní živé tvory v okruhu dvaceti metrů, možná i víc.

(more…)

blbá odpověď.

_______________________________________

Já:    No tak si najděte ještěrkáře a on Vám to naloží.

On:    Jo… A jak ho poznám, prosím Vás?

Já:    ??? Má ještěrku!

_______________________________________

Ou jééé! A hezký den vám všem! :)

Už veliký mistr Yan, co mou ruku vedl při malování skla po celé čtyři roky na střední, nás učil, že až když je hrnek na čaj zevnitř hnědý tak, že nepoznáte barvu původní glazury, je to teprve ono.

Hrnky na čaj se jarem prostě nemejou!!!

(more…)

Jet na služební cestu se mi nepoštěstí příliš často. Když už se poštěstí, mám následně velikou chuť křičet. Od návratu z třídenní cestičky za dřevem a vínem uplynuly dva dny, odpočatá stále ještě nejsem, ale to mi nebrání v tom, abych si i tentokrát pořádně zakřičela. (more…)